Všichni tak nějak víme, že od 1. 1. 2014 zvíře ani podle práva není věc, přestože se s ním stále někdy hůř než s věcí zachází…Ust. § 494 občanského zákoníku konkrétně říká, že:

• živé zvíře není věcí;
• živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor; a
• ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.

Ale co to přesně znamená? V jakém rozsahu a za jakých podmínek tedy (ne)lze na živé zvíře ustanovení zákona o věcech použít?

Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1722/2018 ze dne 29. 10. 2019 zdůrazňuje:

• individuální přístup v konkrétní situaci;
• ochranu zejména silného vzájemného vztahu a emoční vazby mezi člověkem a zvířetem;
• zákaz mechanické aplikace ustanovení o věcech, aby nebylo živé zvíře vystavované pocitům úzkosti či strachu, nebyla mu působena bolest, stres nedocházelo k jeho poškození či dokonce uhynutí apod.;
• zákaz disponovat zvířaty bez uvážení jejich pocitů a povahy; majitel zvířete musí strpět odpovídající zásahy do práva na užívání vlastnictví, jež sledují pohodu a zájmy zvířat.

V posuzované věci nevyhověly příslušné soudy žalobě vlastníka psa o jeho vydání, a to i s ohledem na to, že vydání psa by bylo v zásadním rozporu se zájmy psa jako živého zvířete, v té době již fixovaného na novou rodinu. Přestože v posuzované věci hrála významnou roli citová vazba psa a jeho nové rodiny, lze z rozhodnutí dle mého názoru dovodit i pravidlo obecné – ZÁJEM ŽIVÉHO ZVÍŘETE MÁ SVOU VÁHU. V tomto smyslu může být rozhodnutí v konkrétní situaci dobře použitelné i v koňském světě, kde čistě citovou vazbu bude mít zpravidla spíše majitel ke koni než kůň k němu.

Chcete-li se přečíst celé rozhodnutí, napište mi.